Často od svých klientek slýchám "Já bych chtěla být v klidu jako ty". Beru to jako kompliment, který samozřejmě mile pošimrá ego, ale pravda je taková, že já sama se jako "klidná osoba" vůbec nevnímám. Taky se mnou cloumají emoce od návalu radosti přes rychlý vpád vzteku, paralyzující strach, až po hluboký smutek. Je to přirozené. Naše lidská duše je vysoce citlivá na situace, které prožíváme a na které náš nervový systém reaguje dříve, než vůbec rozumem pochopíme, co se vlastně děje. 

Základní emoce

Emocí zažíváme celou škálu, ale těch základních definoval Paul Eckman šest a patří mezi ně radost, smutek, vztek, strach, odpor a překvapení (to může být vnímáno pozitivně i negativně). Jak je vidět převládají více emoce, které bychom označili jako negativní nebo takové, které zažívat nechceme. Určitě nikdo z nás nerad prožívá strach, zármutek, znechucení nebo vztek. Často se je proto snažíme skrývat či potlačovat, stydíme se za ně, a ještě v tom duchu vychováváme naše děti. Určitě jste někdy slyšeli (a možná i vyslovili) věty typu: "kluci přece nebrečí", "nevztekej se, to se nedělá", "nebul, kdo to má poslouchat", "hodný holčičky se takhle nevztekají" "nemám tě ráda, když jsi taková/ý". A naopak jsme tak trochu pod tlakem být pořád v klidu, usměvaví, pozitivně naladění a šířit tyto emoce kolem sebe…

A tento tlak způsobuje, že v sobě ještě víc potlačujeme a skrýváme, co se v nás opravdu děje, co prožíváme a nejsme schopni to ventilovat ven, ani se svými blízkými. Ukládáme si to hluboko v těle a pak to jednoho dne "rupne". Objeví se problémy buď na fyzické úrovni – žaludeční vředy, bolesti zad či hlavy, vysoký krevní tlak, a další, nebo na psychické úrovni – deprese z neprožitého zármutku nad ztrátou, úzkosti a panické ataky z nezpracovaného strachu či traumatu, či kombinace obojího. 

Co to tedy jsou ty emoce? 

Emoce jsou vlastně energie. A jak ty pozitivní, tak negativní hrají velmi významnou roli v našem životě a jsou nedílnou součástí našeho naprogramování. Emoce jsou součástí naší reakce na nějakou situaci. Strach a agrese (vztek) jsou reakcí na hrozící nebezpečí a pomáhají připravit naše tělo na útěk nebo boj. Obzvláště emoce strachu je velmi silná a vzniká v té vývojově nejstarší části mozku amygdale

Emoce se projevují na třech úrovních – na úrovni chování – např. začneme se rychle pohybovat, na autonomní úrovni – energie se nahrne do svalů právě pro rychlejší pohyb a na hormonální úrovni – do těla se vyplaví adrenalin, kortizol pro podporu autonomní reakce.

A to vše v čase rychlejším než vteřiny, rychleji, než to zaznamená ta část mozku zodpovědná za rozumové myšlení. Často až se zpožděním nám dojde, co se vlastně děje a klademe si otázku, zda je naše reakce úměrná. Toto automatické nastavení je samozřejmě velmi přínosné, pokud jsme v reálném ohrožení a nemáme prostor o situaci "přemýšlet", ale potřebujeme jednat – např. při nečekané dopravní situaci, šlápneme na brzdu dřív, než rozum pochopí, co se vlastně stalo.

Problém nastává v běžném životě, kdy nás "jen" vytočí potomek nemístným dotazem a nastane stejně rychlá reakce, která s odstupem i jen několika vteřin (zapojí se rozum), je neadekvátní a mrzí nás. Jenže pojďme si upřímně přiznat, co se nejspíš odehrávalo před tím, než potomek se svým dotazem přišel. S velkou pravděpodobností jsme v sobě měli nahromaděný vztek z celého dne, který jsme v rámci slušného chování nechtěli ventilovat ven a nezpracovali jsme si ho, a nemístný a zároveň banální dotaz dítěte zapůsobil jako rozbuška. A to je to, co nás pak mrzí, máme výčitky, že neumíme "být v klidu" a hledáme způsob, jak emoce "neprožívat".

Prožívání emocí

Řešením ale není oprostit se od prožívání emoce, naopak je velmi důležité dovolit si emoce prožívat a pracovat s nimi. Protože jak bylo napsáno výše, strach a agrese, ale i odpor, nás do jisté míry chrání, prožívat radost je nádherné opojení životem, a zároveň je přirozené prožívat zármutek nad ztrátou někoho blízkého. A dovolit si prožívat tuto bolest je léčivé a osvobozující.

"Lék na bolest je v bolesti" - Rumi

Když totiž prožíváme bolest, dotkneme se místa hluboko uvnitř nás, které je laskavé, empatické a křehké. Uvědomíme si svou zranitelnost a dokážeme se napojit na vyšší dobro. Je to právě díky prožité bolesti, ať už ze ztráty či nemoci, kdy naši energii nasměrujeme do pomoci ostatním, do smysluplných projektů či transformace vlastního života. Jak bylo již napsáno výše, emoce jsou energie a je na nás, jak ji využijeme. I naštvání či strach pro nás mohou být motivací něco změnit nebo udělat jinak. Proto se nebojme odkrývat vrstvy nahromaděných emocí v našem těle a slupku po slupce je ze sebe sloupávat.

A právě jóga nám může v tomto směru být velmi prospěšná. Například tím, že místo toho, abychom se zaměřovali na perfektní provedení pozice, nebo docílení toho, že se udržíme ve stoji na rukou, soustřeďme se na to, co prožíváme uvnitř. Vnímejme emoce, které se objevují, a i když nevíme, odkud se najednou berou nebo s čím souvisí, dejme jim prostor se projevit. Pozorujme myšlenky v meditaci a neodhánějme ty nepříjemné nebo ty, které nechceme vidět, ale dovolme jim s námi být. Připustit si, že mám na někoho vztek, někomu něco závidím, nebo mám náladu pod psa. Důležité při tom je mít záměr – ochotu připustit si, co opravdu cítím, přiznání – vnímat, kde v těle to cítím a dovolit si to vnímat bez přikrášlování a za třetí nereagování – naučit se pozorovat svůj bolestivý emocionální stav bez potřeby na něj reagovat.

Když se naučíme prožívat vlastní bolest a negativní emoce, dokážeme být empatičtí vůči bolestem a trápením ostatních. Protože stejnou škálu emocí, kterou zažívám já, zažívají všichni ostatní bez rozdílu. A to nás učí laskavosti, trpělivosti, soucitu a porozumění.